NARAZIT MŮŽE KAŽDÝ
Tak zní motto kampaně, kterou odstartovalo SOS centrum Diakonie ČCE – středisko Praha.
Cílem je poukázat na fakt, že do krize se může dostat každý z nás, a že není ostuda v takové chvíli vyhledat odbornou pomoc. Tváří celé kampaně se stala Iva Frühlingová, která sama zažila nelehké časy, a jejíž první kroky vedly právě do krizového centra.
Jmenuju se Honza, je mi 12 let a stal jsem se obětí kyberšikany.
Na začátku školního roku k nám do třídy nastoupil nový spolužák. Hned si získal ostatní spolužáky a i mně. Ze začátku to bylo fajn, ale časem všechny tlačil do věcí, ze kterých jsem měl strach. Spolužáci jeho výzvy plnili a navzájem se hecovali, kdo vydrží víc. Když jsem odmítl se do toho zapojit, začal mě zesměšňovat a strhl k tomu i ostatní. Zatímco do této doby se Instagram plnil nebezpečnými výzvami spolužáků, od této chvíle se plnil jen mými fotkami s výhružkami, zesměšněním a nadávkami. Myslel jsem, že to brzy přejde, ale bylo to horší a horší. Ráno mi přicházeli zprávy, že si nezasloužím žít a ať se těším na peklo ve škole. Podobných zpráv mi chodilo několik denně. Na Facebooku spolužáci sdíleli moje fotky s nenávistnými komentáři. Když jsem přišel do školy, všichni si o mně šeptali a nikdo se se mnou nebavil.
Zhruba po třech měsících jsem nedokázal v noci usnout a ráno vstát do školy. Ztratil jsem chuť k jídlu a přestal jsem chodit ven. Máma nechápala, co se děje a snažila se mi pomoct, ale já se hrozně styděl a zároveň jsem měl strach, že když se jí svěřím, bude všechno ještě horší. Začal jsem chodit za školu. Po dobu vyučování jsem se toulal po městě a často jsem myslel na sebevraždu. Chtěl jsem si o tom všem hrozně s někým popovídat, ale ne s někým, kdo mě zná. Našel jsem telefon do SOS centra, kde mě jejich pracovník vyslechl a nabídl mi, že můžu ještě ten den anonymně přijít. Hned na prvním setkání jsem se dozvěděl, že dětí, co zažívají podobné věci jako já, je dnes mnoho a že existuje pomoc. Nyní je to dva měsíce od mé první návštěvy krizového centra a cítím se mnohem lépe. Do celé situace se nakonec zapojili jak rodiče, tak také policie a naše škola. Většina spolužáků se se mnou teď už normálně baví. Nechápu, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet a neříct si o pomoc dřív.
Narazit může každý, ale nemusí na to být sám.
Jmenuju se Karolína, je mi 19 let a nedostala jsem se na vysokou.
Na SOS centrum jsem se obrátila v situaci, kdy jsem se dozvěděla, že jsem se nedostala na mojí vysněnou vysokou školu. Nejprve jsem měla obavy, styděla jsem se s někým sdílet můj neúspěch i to, jak moc mě situace s ním spojená sebrala. Kamarádka mi ale toto místo doporučila a dodala mi odvahu se objednat. Když jsem přicházela na první setkání, připadala jsem si hloupá a neschopná. Cítila jsem, že moje rodina je také zklamaná a před kamarády mi bylo trapně, protože se všichni dostali tam, kam chtěli. Přišlo mi, že jsem jediná, komu se to stalo.
Hned po první konzultaci v SOS centru se mi ulevilo. Cítila jsem od terapeutky přijetí a pochopení. Měla jsem pocit, že mě nesoudí, což pro mě bylo hodně důležité. Podařilo se mi zbavit se pocitu, že jsem k ničemu a celou situaci přijmout, jako součást mé cesty. Během docházení do SOS centra jsem si uvědomila, že tento neúspěch není konec světa a došla jsem k závěru, že mohu rok strávit kvalitně i jinak, než studiem na VŠ. Nakonec zvítězila varianta využít jazykový pobyt v zahraničí za účelem zlepšení angličtiny. Nevím, jestli by se mi bez odborné pomoci podařilo vymyslet alternativu, která nakonec pozitivně ovlivnila můj život a přinesla mi do něj mnoho nového.
Narazit může každý, ale nemusí na to být sám.
Jmenuji se Jolana, je mi 47 let a před několika dny jsem přišla o manžela.
SOS centrum jsem vyhledala dva dny poté, co můj manžel a otec naší jedenáctileté dcery Katky spáchal sebevraždu. Když jsem přicházela, byla jsem ve velkém šoku. Cítila jsem se ohromeně, zmateně, nevěděla jsem co dál. Měla jsem pocit, že nedokážu myslet a selhává mi paměť. Potřebovala jsem vyřešit spoustu věcí, jako je pohřeb, zablokovaný účet, můj obrovský smutek. Chtěla jsem být pevným bodem pro dceru, ale nedokázala jsem jí ani sdělit, co se doopravdy stalo, přestože tušila, že něco není v pořádku. Cítila jsem se strašně opuštěně. Moje rodina žije daleko, a tak jsem od nich měla podporu jen na dálku. I kamarádům jsem se zprávu bála předat, protože mi bylo jasné, že i pro ně to bude velká rána.
V SOS centru mi pomohli se v situaci zorientovat, vytvořit si plán a soustředit se vždy na to prioritní. Podpořili mě v tom, jak sdělit dceři a dalším blízkým, co se stalo. Vymysleli jsme rituály, které nám pomohly v procesu smiřování se s touto ztrátou. Dostala jsem prostor na to se vyplakat, což jsem v tu chvíli nejvíc potřebovala. Ocenila jsem také tipy, kde řešit praktické věci, týkající se úmrtí manžela. Když o pomoc projevila zájem i dcera, ulevilo se mi, že na to nebudu sama. I ona začala služby v SOS centru využívat. Ačkoliv je pro nás zážitek stále hodně bolestivý, tady nám pomohli dostat se z toho nejhoršího.
Narazit může každý, ale nemusí na to být sám.
Jmenuji se Josef, je mi 54 let a jsem přepracovaný.
Jsem zdravý, v práci úspěšný, mám fajn manželku, společně jsme si pořídili dům za Prahou. Ke štěstí mi vlastně nic nechybí. Přesto jsem se před pár měsíci po jedné naprosto banální pracovní schůzce „složil“. Takových schůzek jsem absolvoval desítky, možná i stovky. Přestože jsem úspěšně odprezentoval svou část projektu, dokonce mne šéf pochválil, stejně jsem se cítil špatně až tak, že jsem musel na chvíli jít ven a tam všechno vydýchat. Nechápal jsem to, nic se vlastně nestalo. Schůzka dopadla dobře, proč tedy necítím žádnou radost, nebo alespoň úlevu? V práci jsem to ten den nějak vydržel, dojel jsem domů a probral to s manželkou. Byl to rozhodně zajímavý rozhovor. I ona si všimla, že jsem v poslední době hodně podrážděný, unavený. Prý doma jen spím nebo dodělávám resty do práce, skoro nikam nechodíme, omezili jsme společné aktivity. A to jsem si myslel, že všechno zvládám. Žena mi dala kontakt na SOS centrum, dostala ho od kamarádky, které tam prý pomohli.
Zavolal jsem tam hned druhý den a byl jsem příjemně překvapen, že mi nabídli schůzku hned na další den. Do SOS centra jsem docházel jednou týdně a už během několika konzultací se mi podařilo udělat alespoň nějaké změny v přístupu k práci. Postupně se stále zřetelněji ukazovalo, že velkou část tlaku na sebe vyvíjím jen já sám, a i když se mi podařilo zvolnit, tak stále podávám nadprůměrný výkon. Omezil jsem dodělávání restů ve volném čase, pokud už jsem pracoval doma, opravdu to bylo v pracovním čase, nikoli ve volnu. Učil jsem se být víc pozorný i ke svým potřebám, nejen k tomu, co po mně chtějí ostatní. Během dalších schůzek se víc a víc ukazovalo, jak moc mé vlastní přesvědčení, že nedělám dost, souvisí s výchovou a nároky, které na mne měl můj vlastní otec. Chtěl jsem to změnit, proto jsem si po vyčerpání 12 krizových konzultací našel vlastního terapeuta a dokonce došlo i na ten dlouho odkládaný kurz time managementu. Na SOS centru oceňuji zejména rychlost poskytnuté pomoci, pochopení a to, že se mi tam věnovali, přestože se mi „nic tak hrozného“ nestalo.
Narazit může každý, ale nemusí na to být sám.
Jmenuji se Jitka, je mi 36 let a jsem matka samoživitelka.
Číslo na SOS centrum jsem si našla na internetu. Zkusila jsem zavolat, i když jsem si nebyla zrovna jistá, zda volám správně. Potřebovala jsem si ale s někým promluvit, protože toho na mě bylo prostě moc. Po rozvodu jsem zůstala sama se dvěma dcerami. Přestože rozvod proběhl relativně v klidu, na všem podstatném jsme se dohodli, tak se situace před pár měsíci změnila a dohody najednou přestaly platit. Muž si totiž našel novou přítelkyni, se kterou čekají potomka.
Byla jsem ráda, že mohu s někým probrat, co se děje a jak se cítím. Nejvíc mě asi trápila nejistota, nevěděla jsem, co od bývalého manžela čekat, alimenty se opožďovaly, nebo nedorazily vůbec. Domluvené víkendy s dcerami manžel často odřekl až na poslední chvíli, už jsem nevěděla, jak to dcerám vysvětlit. Také mi končil nájem bytu, na kauci u vyhlídnutého bytu jsem neměla, blížil se začátek školního roku a mě jen děsilo, co všechno budu muset zaplatit – školní pomůcky, kroužky atd. Bylo mi trapné někde o něco žádat, protože já i bývalý manžel pracujeme, jiní jsou na tom určitě hůř.
Během dalších konzultací jsem si uvědomila, jak moc jsem se za celou situaci vlastně styděla a o to víc se ji snažila zvládnout sama. O tom, jak je to vážné, nevěděli ani mí rodiče, ani rodiče bývalého manžela. Nejvíc mi pomohlo ujasnit si, co je moje odpovědnost a kde končí meze pochopení pro bývalého manžela. To, že má novou rodinu, neznamená, že přestal být otcem našich dcer. Nakonec se podařilo dohodnout společnou mediaci, kde se vyřešilo nastavení podmínek přijatelných pro všechny. Bývalý manžel poslal alespoň část dlužných alimentů a já mohla zaplatit kauci na nový byt. Získala jsem odvahu o všem mluvit s rodiči svými i bývalého manžela a byla jsem překvapena, jak velké podpory se mi dostalo. Nejdůležitější pro mě bylo, že kromě vyslechnutí po telefonu, mi byla nabídnuta i osobní konzultace, a to hned druhý den.