NARAZIT MŮŽE KAŽDÝ
Tak zní motto kampaně, kterou odstartovalo SOS centrum Diakonie ČCE – středisko Praha.
Cílem je poukázat na fakt, že do krize se může dostat každý z nás, a že není ostuda v takové chvíli vyhledat odbornou pomoc. Tváří celé kampaně se stala Iva Frühlingová, která sama zažila nelehké časy, a jejíž první kroky vedly právě do krizového centra.
Jmenuju se Honza, je mi 12 let a stal jsem se obětí kyberšikany.
Na začátku školního roku k nám do třídy nastoupil nový spolužák. Hned si získal ostatní spolužáky a i mně. Ze začátku to bylo fajn, ale časem všechny tlačil do věcí, ze kterých jsem měl strach. Spolužáci jeho výzvy plnili a navzájem se hecovali, kdo vydrží víc. Když jsem odmítl se do toho zapojit, začal mě zesměšňovat a strhl k tomu i ostatní. Zatímco do této doby se Instagram plnil nebezpečnými výzvami spolužáků, od této chvíle se plnil jen mými fotkami s výhružkami, zesměšněním a nadávkami. Myslel jsem, že to brzy přejde, ale bylo to horší a horší. Ráno mi přicházeli zprávy, že si nezasloužím žít a ať se těším na peklo ve škole. Podobných zpráv mi chodilo několik denně. Na Facebooku spolužáci sdíleli moje fotky s nenávistnými komentáři. Když jsem přišel do školy, všichni si o mně šeptali a nikdo se se mnou nebavil.
Zhruba po třech měsících jsem nedokázal v noci usnout a ráno vstát do školy. Ztratil jsem chuť k jídlu a přestal jsem chodit ven. Máma nechápala, co se děje a snažila se mi pomoct, ale já se hrozně styděl a zároveň jsem měl strach, že když se jí svěřím, bude všechno ještě horší. Začal jsem chodit za školu. Po dobu vyučování jsem se toulal po městě a často jsem myslel na sebevraždu. Chtěl jsem si o tom všem hrozně s někým popovídat, ale ne s někým, kdo mě zná. Našel jsem telefon do SOS centra, kde mě jejich pracovník vyslechl a nabídl mi, že můžu ještě ten den anonymně přijít. Hned na prvním setkání jsem se dozvěděl, že dětí, co zažívají podobné věci jako já, je dnes mnoho a že existuje pomoc. Nyní je to dva měsíce od mé první návštěvy krizového centra a cítím se mnohem lépe. Do celé situace se nakonec zapojili jak rodiče, tak také policie a naše škola. Většina spolužáků se se mnou teď už normálně baví. Nechápu, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet a neříct si o pomoc dřív.