Příběh vzorného Vojty
"Vojta je mladý, pohledný muž, student architektury. V životě se mu vždy všechno dařilo, dělal rodičům radost, od první třídy do maturity býval premiant, je sportovec, vede skautský oddíl, má stálou známost. Byl vždy zastáncem toho, že problémy se dají snadno řešit, člověk jen musí mít vůli a odhodlanost a když „se dělá vše správně“, není důvod je vůbec mít."
Vojtu přivedla so SOS centra jeho přítelkyně. Trochu se na ni zlobil, vždyť přece on pomoc nepotřebuje, je jen „trochu přetažený“ a až zvládne dodělat poslední zkoušku, jejíž poslední termín má teď v září, bude zase dobře spát…
Při první konzultaci Vojta vyprávěl o svém životě, jak se mu vše daří, jak vlastně nemá žádné potíže, jak skvělou školu studuje, a až když se ho krizový intervent zeptal, co má tedy za potíže se spánkem, přiznal, že už skoro týden se nevyspal. Snaží se učit na poslední zkoušku, která ho čeká, a když už se odhodlá jít spát, nemůže usnout, přestože je vyčerpaný. Po pár hodinách převalování pak raději vstane a jde se zase učit. Pomáhají mu nějaké prášky od kamaráda, studenta medicíny, po těch se vydrží zase učit. Mívá ale i „divné stavy“, kdy mu buší srdce, svírá se mu hrudník a točí hlava, to už ho trochu vylekalo. Když se to stalo potřetí, svěřil se přítelkyni s problémy se spaním a ona ho dovedla k nám.
Když Vojta ve svém vyprávění došel až sem, rozplakal se. Svěřil se s tím, že má hrůzu ze zkoušky, která ho čeká, bojí se neúspěchu, uvědomuje si, že má hluboko v sobě pocit, že nesmí zklamat, styděl by se před všemi, kdo ho vidí jako úspěšného a bezchybného, před rodiči, kamarády, přítelkyní. Představa, že ho vyhodí, je pro něj děsivá, „konec světa“. Také si uvědomil, že studovat architekturu šel kvůli rodičům, zajímaly ho dějiny umění, ale to pro rodiče nebyla „pořádná škola“….
Po konzultaci cítil Vojta úlevu, byl rád, že konečně někomu na světě mohl říci o své nejistotě, kterou cítil, ale myslel, že nesmí mít. V dalších několika sezeních pak postupně odkrýval další nejistoty, které v sobě měl, uvědomil si, jak moc se snažil dostát obrázku „pana dokonalého“ pro své okolí a že se vlastně zapomněl ptát sám sebe, co by doopravdy chtěl on sám.
Dokázal se nakonec se svými pocity svěřit přítelkyni, která pro něj měla pochopení a ujistila ho, že ho bude mít ráda, i když „nebude superman“. Rozhodl se nestudovat dál školu, která ho stresovala, kde se cítil pod obrovským tlakem a z představy, že to takto bude dalších pět let, se mu dělalo zle. Narazil tím sice u rodičů, kteří mu skutečně vyčetli, jak moc je zklamal, ale to mu pomohlo si uvědomit, že právě někde u nich pramení jeho potíže.
Po skončení spolupráce s naším centrem pak Vojta dál pokračoval v práci na sobě v psychoterapii, kterou si našel.
Zažíváte něco podobného? Nevíte, jak dál? Nebojte se využít naše služby, jsme tu pro vás.
SOS centrum Diakonie ČCE – SKP v Praze
Varšavská 37, 120 00 Praha 2
Otevírací doba: každý pracovní den 9:00 – 20:00
Tel. 777 734 173, 222 514 040