Příběh Martiny
„Táta byl čím dál naštvanější a svůj vztek si vylíval hlavně na mně. Obviňoval mě, že ségru dost nepřesvědčuji, aby za ním přišla.“
Je mi patnáct let a mám o čtyři roky mladší ségru. Od mala jsme vyrůstaly v tom, že se naši hádají. Ale v posledních třech letech to začalo být opravdu drsné. Nakonec před rokem táta přišel s tím, že odchází. A začalo ještě větší peklo. Když jsme byly s mámou, poslouchaly jsme, jaký je táta padouch. Když jsme byly u táty, slyšely jsme podobný věci od něj o mámě.
Ségra je hodně vázaná na mámu a tak víc věřila jí. Já jsem ale viděla, že hádky začínaly oba dva. Ale i tak jsem byla na tátu víc naštvaná, protože to byl on, kdo se na nás vykašlal. Jenomže máma na nás čím dál víc tlačila, abychom k tátovi nechodily. Jen nám prý jeho řeči ubližují a stejně o nás nikdy nestál a teď nás chce jen proto, aby se pomstil mámě. A když jsme se od něj vrátily, tak hlavně ségru vítala slovy: „Ty můj broučku nešťastný, jsi v pořádku? Jak jsi to vydržela? Mně se po tobě tolik stýskalo.“ No a ségra chodila k tátovi čím dál méně ráda. Táta byl čím dál naštvanější a svůj vztek si vylíval hlavně na mně. Obviňoval mě, že ségru dost nepřesvědčuji, aby za ním přišla.
Naposledy jsme měli naplánováno, že pojedeme k jeho bráchovi, našemu strejdovi. Má dvě dcery, naše sestřenice, se kterými se máme hodně rády, ale protože bydlíme dost daleko, moc se nevídáme. Strejda má statek s koňmi a já to tam miluji. Jenomže ségra si usmyslela, že nikam nejede, je jí špatně, chce se jí zvracet. Máma jen přese mě tátovi vzkázala, že nemocné dítě nemůže nutit nikam jet.
Táta se hrozně naštval a seřval mě, že už má těch výmluv dost a nikam nejede. Nebude prý před svým bratrem za blbce. A poslal mě domů.
Když jsem se vrátila domů, chtěla jsem se mámě vybrečet v náručí. Jenže když jsem viděla, že z toho má vlastně radost, naštvala jsem se i na ni. A hlavně mi to bylo hrozně líto.
To jim oběma na mně vůbec nezáleží? To pro jejich pitomé hádky mám přijít o všechno, co mám ráda? Probrečela jsem celý víkend. V pondělí ráno jsem skoro nebyla schopná vstát do školy. Pořád jsem měla před sebou tátův vztek a mámin spokojený výraz. Nakonec jsem se rozbrečela i ve škole.
Třídní za mnou přišla, a když jsem jí nechtěla říct, co se děje, doporučila mi, abych zašla do SOS centra a zkusila si tam s někým promluvit. A byla to skvělá rada. Nejen, že jsem o tom mohla mluvit s někým nestranným, ale opravdu jsem cítila, že mě berou vážně. Že to nevnímají jako máma nebo táta, že to přeháním, nic se mi neděje a mám se soustředit na školu. S nimi jsem dokázala rozumět svým pocitům a mluvit o nich. A nakonec mi poradili, abych si s tátou zkusila promluvit v klidu. Domluvili jsme si sraz jen spolu a já mu dokázala říct, jak mi v tom všem je. A táta to pochopil. Omluvil se mi a dává si pozor. Občas se neudrží a něco řekne, ale stačí jen říct: „Tati, ne.“ a nechá toho.
S mámou to není tak jednoduché. Ale i tam mi pomohli najít nějakou cestu. Svěřila jsem se babičce. Babička s mámou zkouší mluvit. Sice to jde pomalu, nemůže prý rychleji, ale mám pocit, že se přece jen něco začíná měnit…
Zažíváte něco podobného? Nevíte, jak dál? Nebojte se využít naše služby, jsme tu pro vás.
SOS centrum Diakonie ČCE – SKP v Praze
Varšavská 37, 120 00 Praha 2
Otevírací doba: každý pracovní den 9:00 – 20:00
Tel. 777 734 173, 222 514 040