Příběh Jany, kterou zasáhla válka na Ukrajině
„Zdálo se jí, že ať udělá, co udělá, bude to zbytečné. Válečný konflikt na Ukrajině a hrozba jaderné reakce ze strany Ruska jí nenechaly spát.“
Paní Jana měla v poslední době čím dál větší potíže se soustředit na práci i rodinu. Jako samoživitelka dvou nezletilých dětí (6 a 11) měla vždy co dělat. Poslední dobou se jí čím dál častěji zdálo, že ať udělá, co udělá, bude to zbytečné. S mírnými úzkostmi se potýkala od mládí, nyní se však její stav výrazně zhoršil. Začala pociťovat stále větší únavu, podrážděnost, nedostatek spánku a sníženou chuť k jídlu. Především ji ale trápily obavy o budoucnost svoji i svých dětí.
Válečný konflikt na Ukrajině a pozdější hrozba jaderné reakce ze strany Ruska jí nenechaly spát. Dokola se jí v představách odehrávaly konkrétní scénáře a úvahy, co by se mohlo stát a co by v případě válečného konfliktu dělala. Tyto myšlenky ji stále více zatěžovaly. Z toho důvodu se rozhodla obrátit na naše centrum. Zde se dozvěděla, že její obavy jsou přirozené, nemusí se kvůli nim obviňovat. Ve chvílích ohrožení se má naše pozornost tendenci plně soustředit na potenciální nebezpečí.
Za podpory SOS centra se paní Jana začala postupně více uklidňovat. Uvědomila si, že i ona může v této situaci něco udělat, i když se takový čin může na první pohled zdát jako zbytečný. Může například vyvěsit vlajku, jít na demonstraci, modlit se, podílet se na finanční sbírce nebo se zapojit do mnoha podpůrných akcí pro uprchlíky nebo samotnou Ukrajinu. Také si uvědomila, že jí pomáhá se se svými obavami svěřit blízkým lidem. Naopak jí došlo, že pravidelné sledování zpráv jí spíše škodí – ohrožení pak viděla stále a na každém kroku. Rozhodla se proto, že přísun válečného zpravodajství výrazně omezí. Pocítila téměř okamžitou úlevu. Zároveň si uvědomila, že určitá míra ohrožení k našim životům odjakživa patřila. V SOS centru se poradila také o tom, jak mluvit o válce a válečné hrozbě se svými dětmi. Jak je důležité zohlednit věk dětí, zbytečně nezacházet do detailů, ale ani záměrně dětem nelhat nebo v dobrém úmyslu některé informace zatajovat. Že se dětí může ptát, co ony samy si o situaci myslí a co už slyšely. A podobně jako ve svém případě, umožnit dětem jejich pocity vyjádřit nějakou aktivitou - třeba prostřednictvím kresby nebo hry. Po několika návštěvách našeho centra paní Jana cítila větší jistotu a důvěru, že situaci zvládne.
Zažíváte něco podobného? Nevíte, jak dál? Nebojte se využít naše služby, jsme tu pro vás.
SOS centrum Diakonie ČCE – SKP v Praze
Varšavská 37, 120 00 Praha 2
Otevírací doba: každý pracovní den 9:00 – 20:00
Tel. 777 734 173, 222 514 040