Otec nešel pro ránu daleko
„Každý den jsem se budila s tím, že si přeji, aby už byl večer. Ztratila jsem chuť a radost ze života. Věci, které mě dříve těšily, mě nezajímaly. Po rozchodu s přítelem jsem často měla sebevražedné myšlenky. Život se stal nesnesitelným.“
Dobrý den, jmenuji se Julie a je mi 24 let. Vyrůstala jsem v rodině, kde otec nešel pro ránu daleko. Nejvíce bil moji mámu, ale čím jsem byla starší, tím častěji vztáhl ruku i na mě. Jakmile se objevila možnost odstěhovat se na internát, ihned jsem toho využila. Byla jsem rozhodnutá, že domů se už nevrátím.
Nyní mi zbývají dva měsíce do závěrečných zkoušek na VŠ, a do toho se se mnou před půl rokem rozešel partner. Jakoby můj život od té doby nedával smysl. Každý den jsem se budila s tím, že si přeji, aby už byl večer. Ztratila jsem chuť a radost ze života. Věci, které mě dříve těšily, mě nezajímaly. Po rozchodu s přítelem jsem často měla sebevražedné myšlenky. Život se stal nesnesitelným.
Minulý týden mi zavolala máma, že je otec nemocný, a že potřebuje, abych přijela domů. Když jsem vstoupila do bytu, začala jsem cítit silný tlak na hrudi a špatně se mi dýchalo. Vybavovaly se mi vzpomínky z dětství a návštěvu jsem musela rychle ukončit. Bylo mi tak špatně, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než že musím před vším utéct. Nemohla jsem z hlavy dostat myšlenku, že nejlepší by bylo zemřít.
Cestu domů jsem zvolila přes železniční trať. Bylo jaro, všichni okolo mě se radovali z prvních slunečních dní, ale já měla pocit, že jsou v jiném světě, do kterého nepatřím. Někde v hloubi duše jsem si přála, aby mě někdo zachránil, ale věděla jsem, že nikoho takového okolo sebe nemám.
Poslední, co mě napadlo, bylo, že zkusím zavolat na krizovou linku. Přála jsem si slyšet lidský hlas a nebýt sama. Zpětně vím, že hovor trval téměř hodinu. V tu chvíli jsme čas ale vůbec nevnímala. Důležité pro mě bylo, že jsem mohla být s někým, kdo se mnou sdílel mé trápení. Poprvé v životě jsem se svěřila s tím, jak mi je a co se dělo u nás doma. Konzultantka se mnou telefonovala tak dlouho, dokud se mi trochu neulevilo. Nabídla mi přijít na osobní konzultaci do SOS centra, což jsem hned druhý den využila. Do krizového centra jsem pak docházela další tři měsíce, během kterých jsem si hledala následnou, dlouhodobou péči.
Nyní vím, že jsem dlouho přehlížela svůj psychický stav a neuvědomovala jsem si, jak pomalu a plíživě mě ovlivňují traumatické zážitky z dětství.
Zažíváte něco podobného? Nevíte, jak dál? Nebojte se využít naše služby, jsme tu pro vás.
SOS centrum Diakonie ČCE – SKP v Praze
Varšavská 37, 120 00 Praha 2
Otevírací doba: každý pracovní den 9:00 – 20:00
Tel. 777 734 173, 222 514 040
www.soscentrum.cz, sos@diakonie-praha.cz